Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polstoročie od vydania jedného z najpredávanejších albumov všetkých čias – 25 až 45 miliónov kusov v závislosti od toho, koho sa spýtate – je ideálnou príležitosťou na aplikáciu adrenalínovej injekcie. Obzvlášť, keď sa ťažisko hudobného priemyslu presúva od fyzických nosičov k streamingovým službám, ich používateľom, žiadajúcim neustály prísun obsahu, a k predaju „merchandise“.
PINK FLOYD, respektíve správcovia ich intelektuálneho vlastníctva, sú v tomto ohľade preborníkmi: schopnosť exhumovať, vydať a predať každú omrvinku z ich rozsiahleho katalógu je legendárna. A tak vôbec neprekvapí, že sa na trh v roku 2023 vyliala celá vlna materiálu s logom a sloganom „50 rokov v jednom údere srdca“.
Za sklamanie je však možné považovať, že väčšina obsahu sa sústredí na prezentáciu, či už vizuálnu (boxset) alebo zvukovú (Dolby Atmos mix). Samostatného vydania sa dočkal živák z Wembley z 1974, ktorý sa prešmykol už do súhrnných vydaní rarít z rokov 2011 a 2016. Dnes teda poteší len obal, čerpajúci zo skíc k pôvodnému vydaniu „odvrátenej strany Mesiaca“.
Z tohto pohľadu je zaujímavejší (a o to kontroverznejší) „The Dark Side Of The Moon Redux“ – počin Rogera Watersa, niekdajšieho basáka PINK FLOYD a ich kreatívneho mozgu v post-barrettovskej ére. Osemdesiatročný Waters dnes, bohužiaľ, pôsobí ako frustrovaný konšpirátor, zaseknutý vo večnom konflikte nielen s Davidom Gilmourom, ale v podstate s celým svetom.
Keď za seba nechá hovoriť hudbu, veci sa razom majú inak: stále ešte aktuálna radovka „Is This the Life We Really Want?“ je skvostom, a krehké EP „The Lockdown Sessions“ ponúka vypočutiahodné, intímne verzie skladieb z katalógu PINK FLOYD.
Autorovi tohto článku sa zdá až neuveriteľné, že „The Dark Side Of The Moon Redux“ vôbec vyšiel. Kompletné znovunahratie opus magnum v roku jeho výročia najprv znelo ako čistý trucpodnik a, popravde, som čakal, že potichu vyšumí.
Roger Waters sa však do projektu skutočne pustil s vervou; nejde „len“ o novú nahrávku, ale o kompletnú reinterpretáciu v podaní človeka, ktorý tvrdí, že ako hlavný autor pôvodnej verzie má v debate, o čom „Dark Side Of The Moon“ vlastne vôbec je, posledné slovo. Bohužiaľ, tento nový pohľad servíruje v podobe deklamovaných monológov medzi skladbami, miestami skĺzavajúcim k doslovnosti, miestami k banalite.
Ako poslucháča ma to však v diskografii PINK FLOYD vždy tiahlo viac k plodom Barrettovho šialenstva a k Watersovej zúrivosti, než k uhladenému gilmourovskému AOR. „The Dark Side Of The Moon Redux“ sa definitívnou verziou „odvrátenej strany“ nestane, no za opakovaný posluch stojí viac, než recyklovaný živák z Wembley.
Víťazom v kategórii „pohrobok PINK FLOYD“ za sezónu 2022/23 sa tak stáva Nick Mason a jeho projekt SAUCERFUL OF SECRETS. Miesto pretekov o to, ako vyzerá pomník najslávnejšiemu albumu PINK FLOYD, sa bubeník „floydov“ spolu s Guyom Prattom (ktorého spolupráca s PINK FLOYD siaha ešte do osemdesiatych rokov) a Garym Kempom (SPANDAU BALLET) ešte pred pandémiou ponorili do časov pred „The Dark Side Of The Moon“ a prišli s vynikajúcou živou poctou ranej etape v histórii psychedelických pionierov. Ich koncert, ktorý som mal možnosť v roku 2023 zažiť, mi vohnal slzy do očí, čo sa o dnešnej produkcii Gilmoura s Watersom povedať nedá.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.